Živý odkaz knihařského umění
Doby, kdy knihvazačství bylo neodmyslitelnou součástí světa knižní kultury, jsou již dávno tytam. Knihař Jenda Rajman (1892–1965), který toto řemeslo výrazně umělecky povznesl, patřil vskutku k mistrům ve svém oboru. Jeho oficína, která je už několik let opět v provozu, dnes nabízí kromě vyhotovení ruční vazby na zakázku a názorné ukázky vzniku knižní vazby i možnost pokusit se svázat knihu samostatně pod odborným vedením Rajmanovy dcery, paní Blanky Hančarové. Součástí knihařské dílny je i stálá expozice s nepřeberným množstvím uměleckých vazeb, které vzešly z rukou mistra Rajmana.
„V Rožďalovicích byl téměř vždy nějaký knihař, ale ten největší rozkvět tohoto řemesla zde nastal, když se tady usadil můj děda, Josef Rajman. U něj se vyučil můj otec, který šel pak pracovat do Prahy k Ludvíku Bradáčovi, což je zakladatel moderní české knižní vazby,“ osvětluje nám hned zkraje paní Blanka Hančarová, kterou jsme navštívili, aby nám odhalila skryté půvaby tohoto dnes už pomalu vymírajícího řemesla.
„U Bradáče tatínek poznal řadu kumštýřů, s mnohými z nich se pak přátelil až do konce života: Arno Nauman, T. F. Šimon, který byl spoluzakladatelem sdružení Hollar, Cyril Bouda, V. H. Brunner, František Kobliha, Karel Vik, Karel Kínský… V tu dobu, co pracoval u Bradáče, chodil k Mikoláši Alšovi nalepovat exlibris do jeho knížek. To na něj silně zapůsobilo, protože byl 18letej venkovskej kluk a Aleš byl už v tu dobu slavnej. Dokonce pak o tom vydal knížku Mikoláš Aleš v mých trvalých vzpomínkách,“ pokračuje ve výkladu paní Hančarová.
Rajmanovu oficínu navštěvovali i známí spisovatelé: „Jan Vrba, Jaroslav Kvapil, Marie Majerová, A. M. Tilschová, Josef Palivec, Jakub Deml – dokonce jeho synovec se zde vyučil –, a taky Stanislav Vodička se vyučil u tatínka a pak se později dostal do Tasova k Demlovi.“
Od úctyhodné sbírky tlačítek s rozličnými ornamenty přistupujeme k sekretáři s celými archy papírů, nad jejichž výtvarným provedením mnohdy až přechází zrak. „To jsou papíry na potahování, slabá knížka může být celopapírová, ale jinak je to na potahování, když je kniha poloplátěná, polokožená. Na kroniky a na pamětní knihy používáme ruční papír z Velkých Losin,“ vysvětluje nám paní Hančarová.
Dnes si jen stěží dokážeme představit, kolik času bylo potřeba na zhotovení často náročné knižní vazby. Každý svazek z Rajmanovy dílny, která zaměstnávala v době své největší prosperity na desítku dělníků, byl ručně sešíván, ručně ořezáván, ručně hlazen a jeho vazba nesla nezaměnitelnou pečeť skutečného mistra knihařského umění.
Považme jen, jak náročné muselo být kupříkladu zdobení takové celokožené vazby. Manuální zručnost nebývalé úrovně, ostříží zrak a nesmírná soustředěnost byly nepsanou podmínkou pro to, aby tato práce mohla být korunována úspěchem. Stačilo by pochybit o milimetr a celé dílo by přišlo vniveč. Při pohledu na skvosty, které vzešly z Rajmanovy dílny, je jasné, že tady vládla ruka skutečného umělce.
„Neštěstí pro knihaře je, že se nevydávají brožované knížky. Mladí dnes začínají dost těžko, protože to vybavení dílny je strašně drahé a není zaručená práce. Tatínek to měl snazší, ve dvacátých letech přebíral dílnu i se zásobami materiálu po dědovi, takže měl z čeho začít. Vázal čtenářům i bibliofilům. Splnil si přání vázat do Prahy do velkého knihkupectví, kam si zákazníci chodili pro jeho vazby. Nejvíc vázal pro Melantrich, to mu lichotilo, že váže pro nakladatelství s takovým jménem,“ pokračuje paní Hančarová.
A po válce?
„Táta byl po roce 1948 přijat do Svazu výtvarných umělců, takže z dílny se stal ateliér, musel sice propustit veškeré zaměstnance, musel pracovat sám, ale nikdo ho nemohl do ničeho nutit. Do konce života vázal. Já jsem vlastně byla jeho poslední učedník.“
Považujete se za patriotku?
„Ano, jsem, možná že ne tolik jako táta, ale záleží mi na Rožďalovicích. Mrzí mě, že vlastně téměř ‚zkrachovaly‘. Bylo to pěkné výletní městečko, snadno dosažitelné z Prahy. O to víc mě to mrzí, když někdo přijde, kdo to tu dříve znal, a teď vidí současný stav. Co tu bývalo řemesel. Dvě spořitelny tu byly, přitom lidi byli chudí, šetřilo se…“
Jaká je současná činnost dílny?
„Společně s dílnou vzniklo i nakladatelství. První vydanou knihou byl tátův deník z květnové revoluce 1945 [Květen 1945 v Rožďalovicích (deník rožďalovického knihaře) – pozn. aut.], druhou pak Pilot František Mlejnecký od Jiřího Poura. To byl rožďalovský rodák, letec, který za války bojoval v Anglii, pak se vrátil do vlasti a po válce zalítával letadla a s jedním nakonec uletěl. Žil v Anglii, kde se dožil skoro 90 let. Pokud jde o dílnu, pro zájemce o ruční vazbu knih jsme připravili projekt, který jsme nazvali ‚Svaž si svoji knihu‘. Protože se ruční výroba vazby nedá udělat během jednoho dne, máme k dispozici i ubytování.“
Prohlížíme si knihy hostů, které jsou dnes jediným svědectvím o časech dávno zašlých a o věhlasu, jímž Rajmanova oficína kdysi oplývala. Nalézáme v nich řadu známých i dnes už pro mnohé méně známých jmen a paní Hančarová vypravuje:
„Knihy hostů – to jsou taky osudy, jsou v nich zápisy veselé i smutné. První knihu tatínek založil v roce 1941 a litoval, že už to neudělal dávno, a tam píše pan doktor Pour (ono těch Pourů bylo deset), že si váží toho, že je první, kdo se tam podepisuje, ale že jednou i ten první podpis bude poslední… A za rok byla heydrichiáda, v Kopidlně ho vyndali z vlaku a víc ho nikdo neviděl, takže takhle smutně to začalo. Ale pak byly i veselejší zápisy, obzvlášť když se u toho nachomýtnul pan Kinský, ten byl samá legrace.“
Z dílny se pomalu přesouváme do místnosti, v níž se nachází stálá expozice knih s vazbami, které v této dílně za dobu její existence vznikly. Jako první nám paní Hančarová ukazuje evangelickou bibli: „Tu vázal můj děda a říkal, to byli moc hodný lidi, protože on si za práci řek 4 zlatý, a oni mu dali ještě párek uzenýho.“
Značné množství knih v expozici jsou zakázky pro výše zmiňované nakladatelství Melantrich a paní Hančarová nám ochotně u každé knihy vysvětluje, jakou technologií vznikla, i to, jakými cestami se kniha určená pro zákazníka nakonec octla zpátky u svého knihaře: „Tyhle Bezručovy Slezské písně táta vázal, když byl u Bradáče, pro nějakou výstavu a v těch rozích mu to nevyšlo, takže musel koupit novou knížku. Říkal, že skoro brečel, to mu bylo těch
18–19 let, a musel ji znovu svázat, no a tahle mu už zůstala.“ Nutno podotknout, že oči laika žádnou nesrovnalost nespatří, a ani poté, co nám paní Hančarová vysvětlí, co se při zlacení nepovedlo, nenabudeme dojmu, že se jedná o tak závažný přečin, který by celou práci nenávratně znehodnocoval.
„Ty knihy mají své příběhy. Jednou otec někomu vázal Největšího z pierotů od Kožíka, tak si ho koupil taky a nechal si ho podepsat přes nějakýho zákazníka a Kožíkovi napsal, aby už nic nepsal, že už nic lepšího nenapíše. A Kožík mu odepsal, že doufá, že i další jeho knihy se mu budou líbit, ale tátovi se stejně nejvíc líbil ten Pierot.“
Nahlédneme rovněž do knihy, do níž si mistr Rajman zapisoval své zakázky, a už při letmém prolistovaní zjišťujeme, že u Rajmanů si nechávali vázat knihy lidé ze všech možných koutů republiky. Ale čas oponou trhnul – a změnil svět.
Dnešní uspěchaná a hektická doba umění příliš nepřeje, a tak i když z mnohých plánů po znovuotevření dílny a expozice nakonec sešlo (jako kupříkladu pravidelné setkávání knihařů), přínos tohoto kulturního svatostánku pro naše město i život v něm nelze pominout.
„Je to rozhodně jedinečná záležitost, aby byla stále funkční dílna s původním vybavením z přelomu 19.–20. století a zároveň bylo dochováno i dílo zakladatele, které je možné zhlédnout v expozici. Byla bych ráda, kdyby to tu fungovalo i nadále, protože například současní knihaři dělají krásný věci, ale jiný, a tohle je třeba daleko pracnější než nějaké nynější efektní výzdoby. Tohle je ta klasika a tu chceme zachovat. Knihařský řemeslo je krásný, ale zbytný, jak říkal tatínek. Lidi musejí mít kde bydlet, mít co jíst, šatit se a pak si teprve můžou dopřát něco pro potěchu ducha,“ uzavírá naše příjemné setkání paní Hančarová.
VD
(Rožďalovicko, č. 2, roč. 1, 2012)
