Osídlení Rožďalovic a nejbližšího okolí spadá již do pravěku. Dokazují to nálezy některých hmotných památek. Z roku 1907 je ve školní kronice tento záznam: „Skrčenec“. Před počátkem školního roku (o prázdninách) kopaly se u východního plotu školní budovy základy k novému domu p. poštmistra Václava Mikoláše. V hloubi jednoho a půl metru přišlo se na kostru „skrčence“, též kosti zvířecí, některé hliněné nádobky celé, ale ostatní většinou jako střepy. Na telegram ředitelův do Jičína (museum) a Zem. museum v Praze přijeli znatelé a stvrdili nález jako „skrčence“, jenž s hlínou pozorně pak vložen do bedny, povolené p. starostou a odnesen do kabinetu přírodopisu měst. šk. zde.
Dále pak čteme: Dne 28. října 1907 vykopán druhý „skrčenec“ nákladem musea v Jičíně (od pumpy p. Mikoláše as 4 m vzdáli a v hloubi 2 m).
O dalších vykopávkách na Židáku, které pravděpodobně provádělo také jičínské museum nejsou žádné záznamy. Když zde byl před několika lety opět zahájen archeologický výzkum, zjistilo se, že už tato kulturní jáma byla prozkoumána jako sídliště lidu zvoncových pohárů z mladší doby kamenné.
Jiný nález byl učiněn zase v blízkosti školy. Píše o něm v muzejním časopise „Polabí“ prom. historička Hana Nováková v roce 1962:
Neolit (mladší doba kamenná) období kolem 4. tisíciletí př. n. l., je epochou přinášející zásadní změnu v životě tehdejší společnosti. A právě stopy této kultury byly koncem června nalezeny v Rožďalovicích a převzaty poděbradským muzeem. Na dvoře školní budovy byla náhodně při výkopu kanálu odhalena neolitická kulturní jáma, zahloubená 50 cm pod povrchem země do sprašové vrstvy.
Byla vyplněna silně humózní černou zemí smíšenou s popelem, ohořelými zbytky dřev, zlomky kostí zvířat a jejich zuby, střepovým keramickým materiálem a pazourkovými nástroji a odštěpky suroviny. Všechny tyto předměty pocházejí z doby prvního zemědělství v našem kraji. Ve stejné době při průkopu kanalizace byla nalezena asi 100 m odtud osamocená keramická nádoba vypíchané kultury. Další předměty ani kostrové pozůstatky nalezeny nebyly. Lid s keramikou volutovou (první nález) i vypíchanou tvořil základní skupiny obyvatel této doby.
Potom až do historické doby, kdy se zachovaly písemné památky, nejsou o Rožďalovicích žádné zprávy. Můžeme se jen domnívat, že náš kraj procházel stejným vývojem jako celá naše vlast, tj. obdobím keltského osídlení, stěhování národů a konečně osídlením slovanským lidem, našimi předky. Z temnoty věků se dostávají na světlo první písemné zprávy o existenci Rožďalovic, což bude předmětem pokračování v příštím čísle časopisu.
—
Historická doba začíná vlastně už v době keltského osídlení, které zasahovalo i do našeho kraje. Po Keltech zůstalo naší zemi jméno – římské zápisy hovoří o „zemi Bojů“ podle kmene zde usazeného – název Bojohaemum, z toho Bohemia a německy Böhmen pochází z té doby, památkou po nich jsou i jména řek Labe, Jizera aj.
V prvních stoletích nového letopočtu se zde usadil germánské kmen Markomanů, ale v neustálých válkách s Římany byli vyhubeni nebo odtáhli jinam. Čechy asi jen řídce osídlené čekaly na příchod Slovanů. Od konce 5. století se tu postupně rozmísťují jednotlivé kmeny, budují opevněná hradiště, jak dokazují na více místech dochované valy. Tvrze a hrady později budované se stávají správními středisky.
Pro Rožďalovicko to byla asi Libice. Sídlo Slavníkovců bylo vypáleno a Slavníkovci vyvražděni koncem 10. století. Tak Přemyslovci sjednotili kmeny a vytvořili český stát. Pro 12. století Palackého dějiny uvádějí osadu Rožďalovice, že se nalézá „v kraji Boleslavském, župě Havraňské“.
Kronikář Jan Rektorys vysvětluje: „Hrad Havraň, druhdy v okolí Nimburském blíž vesnice Výklek ležícího, když totiž Libice, prvopočáteční sídlo této župy, co pouhá ves ve jmění kláštera sv. Jiří na hradě Pražském přešla, župním sídlem se stal.“
Kromě „Kroniky města Rožďalovic“ Jana Rektoryse čerpal jsem z příspěvků Josefa Horáka, rodáka rožďalovického, uveřejněných ve vlastivědném zpravodaji Polabí, z díla Místní jména v Čechách od prof. Dr. Antonína Profouse, který vedle jmen majitelů panství, letopočtů uvádí také doklady, z nichž vychází. Ostatní prameny k dějinám Rožďalovic uvedu přímo v textu.
První zeman, který se psal „z Rožďalovic“ je Soběhrd (1223–1226), jinak neznámého původu. Další rožďalovičtí feudálové se vyskytují ve dvojicích, to znamená, že rožďalovické panství se dělilo na dvě části. Někteří autoři se domnívají, že tu byly původně 2 vsi stejného jména a že toto rozdělení přešlo později i na město. Je zajímavé, že ve všech dokladech se objevuje jméno „Rožďalovice“, jen v Kronice Václava Hájka z Libočan z roku 1541 je psáno „městečko Rozdielowice“. Svědčí to pro výklad jména „rozdělit“.
Mezi významnými majiteli Rožďalovic se objevují ve 14. století Plichta z Rožďalovic, přísedící zemského soudu, a hlavně Ješek z Rožďalovic, oblíbený u krále Jana Lucemburského a jeho „mistr zlaté mince“ podle florentského vzoru, to znamená správce mincovny. Ješek z Rožďalovic věrně sloužil králi a padl s ním roku 1346 u Kresčaku ve Francii.
Jan Rektorys popisuje tuto událost takto: „Byloť to dne 26. srpna, když král Jan se synem svým a 500 muži českými u Kresčaku proti Angličanům bojoval, tuto v udatném boji život skončil, vedle krále hájíce a kryjíce jej těly svými, padlo též 50 pánů českých a mezi nimi i Ješek. Pohřben je s ostatními podle krále svého v Lucemburku, kdežto král Karel otci nádherný pomník vystavěti, a jej štíty padlých rytířů ozdobiti kázal.“
Ješek Rožďalovický měl ve znaku na svém štítě kolo, nikoli ježka, jak se nesprávným výkladem jména uvádí, a který je umístěn na věži zámku.
Ze slova Jan vzniklo Jech a zdrobněle Ješek – tehdy oblíbený způsob tvoření jmen, např. Matěj – Mach, Svatopluk – Svach, Přemysl – Přech, Petr – Pech a dále měněná na Pešek, Mašek, Svašek apod.
Se jménem Ješka z Rožďalovic se spojuje také povýšení Rožďalovic na město. Vzhledem ke králově přízni je to velmi pravděpodobné, i když teprve z roku 1431 je záznam „v městě Rozdialoviczych“ (Ant. Profous – Desky dvorské). Jako jistou uvádí tuto skutečnost k roku 1340 publikace Čechy krásné, vydaná okresními národními výbory v Jičíně, Mladé Boleslavi a Mnichově Hradišti, za války v roce 1940 se toto tvrzení objevilo také ve výroční zprávě Občanské záložny v Rožďalovicích asi v tomto smyslu: „Právě jsme se dověděli, že je tomu 600 let, co jsou Rožďalovice městem.“ Doklad uveden není. Vyloučeno to není, když se o Rožďalovicích mluví jako o městě v roce 1431, muselo se stát městem už předtím. Další děje budeme sledovat příště.
—
V husitském období našich dějin se dělí o panství nad Rožďalovicemi Košíkové z Lomnice, kteří je získali asi sňatkem, a páni z Michalovic. Bratři Jan a Beneš Košíkové „pozdvihli bouřku v zemi“ proti králi Václavovi IV., ale ten jim milostivě odpustil. V darovací smlouvě z roku 1431 jeden z bratrů, Beneš, „věnoval Kateřině z Bergova (své manželce) na městě Rožďalovicích a vsech Podolí a Lhotě“, což je první písemný doklad o Rožďalovicích jako poddanském městě. Oba Košíkové pak ve válkách proti husitům pravděpodobně padli.
Jiného smýšlení byl druhý majitel města, Mikuláš z Mochova, který se svou matkou Kunkou odkoupil druhou část panství od Jana z Michalovic asi roku 1408. Kromě toho se dozvídáme, že „podával“ ke kostelu roku 1413, tj. přivoloval k obsazení rožďalovické fary, kde byl farář ustanovován již od roku 1350. Byl přívržencem Husovým, poskytl mu totiž koně na cestu do Kostnice, a když byl Hus upálen, připojil svou pečeť k protestnímu listu kostnickému koncilu společně s 452 českými a moravskými pány. Totéž udělali i jeho blízcí sousedé Jan z Budčevsi a Hlaváč z Komárova, důkaz, že zdejší drobná šlechta se hlásila k husitství.
Jan z Mochova se zúčastnil sněmu v Nymburce, později dobýval s poděbradským vojskem Prahu a roku 1452 volil na sněmu správce království českého Jiřího z Poděbrad, pozdějšího husitského krále. Na místě dnešního zámku postavil tvrz – při úpravě sklepa prý zde byl nalezen kvádr s letopočtem 1471 – pro zdejší husitský kostel s farářem Vavřincem dal ulít křtitelnici (jedna z nejstarších u nás) a odkázal kostelu roční úrok 10 kop grošů.
Koncem 15. století měli jednu část panství Křinečtí z Ronova, a když odkoupili od nástupce Mochovských Valkouna z Adleru i druhou, spojili je v jeden celek a udrželi se tu více než sto let. Křinečtí se zjevně hlásili k víře českých bratří, podporovali na studiích Jiřího Melantricha, slavného knihtiskaře, který mohl jen tajně vyznávat tuto víru, neboť povolení k vydávání knih dával pražský arcibiskup.
Za nezletilého Jindřicha Křineckého spravoval rožďalovické panství jeho strýc Felix. Pro zlé cesty vyžádal pro město na králi roku 1561 vybírání cla. Jindřich byl v mládí velmi bujný, jak svědčí tyto příhody. Stalo se, že „Jaroše Strahovského, sedícího na kočím voze, pobídl k bitvě, drže v ruce dobytou zbraň, potom naň sekal a jej zranil“. Podobně se to přihodilo v Železné ulici v Praze, kde „na Adama Egnara z Kosmačova koněm dotíral, aby ho porazil, a když to nešlo, s koně sesedl a jej bodal a sekal“.
Roku 1601 již usedlý, vyprosil Rožďalovickým přeložení jarmarku a přidán další. Rok nato, před výpravou proti Turkům „věnoval své manželce Barbaře z Donína na zámku a městečku Rožďalovicích“. Tušil snad, že se nevrátí? Jako „nejvyšší nad 1000 koňmi“ (velitel rejtarů) se dostal až před Budín, kde ho při přehlídce nočních stráží začátkem listopadu Turci zastřelili.
Křinečtí bývali pohřbíváni v kostele sv. Petra a Pavla. Při jeho zrušení byly náhrobky z nového kostela sv. Havla odstraněny. Zachoval se jediný, dlouho se povaloval na starém hřbitově, než byl zazděn ne svém nynějším místě ve zdi kostela.
Neúplný nápis na okraji náhrobku je český: „Letha Panie 1568 na den sw. Gana Evangelista Panie umrzela gest Vrozena Pan(ie) Vrozeného pána p. Bohoslava Krzineckého z Ronova a tuto pochována.“ Náhrobní kámen představuje ležící ženskou postavu s polštářem pod hlavou se sepjatýma rukama. Reliéf je značně poškozen. Jde o náhrobek Lukrécie Křinecké z Jandorfu, manželky Bohuslava Křineckého z Ronova, nikoliv dcery, jak se dříve uvádělo. Obě manželství Bohuslava Křineckého byla totiž bezdětná. Podobný náhrobek ve zdi kostela v Činěvsi pochází z roku 1580 a týká se manželky již zmíněného Felixe Křineckého. Křineckým patřilo také Dymokursko a Dětenicko.
Od roku 1614 patřil zámek s dvorem při něm, ovčárnou, pivovarem a vinopalnou, město a vsi Podolí, Zámostí, Žitovlice a Pojedy Janu Albrechtovi. Za účast v protihabsburském povstání ho po bitvě bělohorské královský prokurátor obžaloval, že „nejen císaře zavrhl a falckraběte volil, ale i proto, že císaři tyranů nadával a mezi stavy mluvil, že se ještě dočkají toho, že Ferdinandovi II. hlava bude sražena a on, Jan Albrecht, že ji na míse ukazovati bude“. Zato byl roku 1622 zbaven všeho jmění a krátce nato zemřel.
Jeho syn Jan Albrecht, velmi vzdělaný, svou nevinu za povstání prokázal, leč zbyl mu jen skromný stateček Bischovstein na Broumovsku, vlastnictví jeho manželky Beaty. Osudy jeho rodiny za třicetileté války vylíčil zajímavě Alois Jirásek v románě Skály. Připomínají se tu i Rožďalovice.
Rožďalovické panství Křineckých kupuje od královské komory za 58 333 zlatých a 20 krejcarů známý vojevůdce Albrecht z Valdštejna, brzy je však výměnou za jiné přenechává svému synovci Adamovi z Valdštejna. V rodě Valdštejnů pak zůstaly Rožďalovice až do roku 1760.
Není bez zajímavosti, že jejich cena při prodeji pak činila již 250 000 zlatých, víc než čtyřnásobek. Pěkný důkaz, jak vojevůdce Valdštejn dovedl kořistiti ze svého postavení.
Nejen válka, i jiné pohromy se přenesly nad Rožďalovicemi do této doby. Život obyvatel v dalších stoletích do současnosti bude zaznamenám v příštím pokračování.
—
Do poloviny 17. století zuřila v Evropě třicetiletá válka. Brzy po bělohorské bitvě roku 1620 odcházela nekatolická šlechta ze země svobodně, poddaní však utíkali tajně, jednak pro nesnesitelný útisk sociální, ale i pro útisk duchovní. Z Rožďalovic odešlo asi 80 osob, o zbylé usedlíky se postarali jezuité z blízkého Jičína, aby přestoupili „na pravou víru“. Svědčí o tom Jiráskův román Temno a Češovské valy (příběh kopidlenského myslivce Svobody).
Urbář, tj. pozemková kniha z r. 1669 uvádí v Rožďalovicích pouze 54 usedlostí. Přitom město nepostihl osud Nymburka, který ve třicátých letech dvakrát dobyli, vypálili a vydrancovali Sasové vedení Arnimem, ani osud Kopidlna, kde zase hospodařili podobně Švédové. Rožďalovickem procházela císařská vojska a nejvíce je sužovaly válečné rekvizice a ubytování vojska, které se podle tehdejšího zvyku „živilo ze země“, v níž právě bylo.
Zato přinášely městu zkázu časté požáry už po válce. Strašný byl požár roku 1666, kterým téměř celé město s radnicí, privilegii a městskými listinami v „rum a popel obráceny byly“. Tehdejší vrchnost, Valdštejnové, si uvědomovali, že ožebračení poddaní nebudou pro ně moci pracovat, jak by potřebovali. Podporovali proto řemesla, udělovali cechovní výsady a s obcí učinili roku 1668 robotní narovnání za roční urbář 550 zlatých.
Zůstala jen povinnost vypravit pro vrchnost jednu fůru do Prahy, nadhánět při honbách, odebírat pivo a pálenku pro radní dům z panského pivovaru a vinopalny a řezníkům za masné krámy odvádět do panské kuchyně 46 jazyků ročně a o půl krejcaru levněji vysekávat maso.
Leopold Vilém za to daroval městu radní dům s dvanácti masnými krámy, pole a louku nad rybníkem Kozákem (podle toho se říkalo Primaska) a některé další výhody. Na jeho žádost obnovil císař Leopold I. (později i Josef I. a Josef II.) městská privilegia (originály v archivu MNV).
Požáry pokračovaly, roku 1680 shořela obecní brána a 15 domů, roku 1687 dalších 9 městských domů. Tehdy byl vyhlášen hasící řád. Na pokřik „Hoří!“ byli občané povinni s vodou, háky, konvemi apod. k ohni dojet a hasit. Kdo byl u ohně první, měl od obce dostat dvě kopy míšeňských grošů, druhý jednu kopu a třetí půl kopy. Přesto si požáry vybíraly svou daň i v 19. století.
Valdštejnové se zasloužili také o výstavbu města, jehož závislost na vrchnosti trvala až do zrušení poddanství v r. 1848. Reformy císaře Josefa II. totiž jen zmírnili nevolnictví a snížili robotní povinnosti.
Do začátku 18. století patří svým vznikem mariánská socha na náměstí, sochy M. F. Brokoffa před zámkem, ve třicátých letech začala stavba kostela. Starý, kdysi husitský kostelík, byl obestavěn příčně, takže dnešní vchod je orientován k jihu, hlavní oltář k severu. To je zvláštnost u mála kostelů, protože je stavitelé obvykle orientovali po směru východ – západ. Postupně byl kostel vylepšován, až byl úplně dostavěn v roce 1869 přístavbou obou průčelních věží. Jinou barokní památkou z té doby je přestavěné děkanství a samotný zámek.
Poslední z Valdštejnů, Václav Josef, kterého všech šest jeho dětí předešlo do hrobu, zanechal panství své manželce, a ta je prodala roku 1760 hraběnce Aloisii z Clamu. Spojením s dalším rodem vznikl rod Clam-Gallasů, který držel Rožďalovice do roku 1793.
Pak se v krátké době vystřídalo několik majitelů. První z nich Karel z Redernu, zakladatel anglického parku u zámku, byl při čekané postřelen svým myslivcem a pohřben za kostelem (hrob s železným zábradlím).
Delší dobu tu setrval svobodný pán Jakub z Wimmrů, zbohatlík z dodávek armádě za napoleonských válek. U Bučického rybníka ve zdi přepadu je zazděn kámen se slovy skoro nečitelnými: „Za času svob. Pána Jakuba z Wimmrů, L. P. 1809“.
I on prodal panství, roku 1815 je koupili Lobkovicové. S jejich jménem je spojeno založení kláštera jako nemocnice, úpravy kostela, věže zámku a založení sirotčince. Lidumilností vynikala kněžna Marie Helena, trvale sídlící v Rožďalovicích. Při epidemii cholery a hlavničky prý ošetřovala nemocné, až se sama nakazila a zemřela v roce 1856.
Požáry Rožďalovice neopouštěly, tak roku 1827 shořela Bydžovská brána, 52 stavení, 24 stodol a v roce 1830 dalších 20 čísel a 7 stodol. Dřevěné domy s podloubím zmizely (zachováno č. d. 30 v původní podobě), změnil se směr ulic i náměstí, zanikl starobylý ráz města. Když potom vyhořela r. 1837 stará škola, byla postavena větší v témže místě a slavnostně otevřena roku 1847.
Revoluční rok 1848 přinesl i do Rožďalovic velké změny. Zanikly vrchnostenské úřady a všechny robotní povinnosti, obce dostaly samosprávu. Tvořily se národní gardy, v Rožďalovicích byl 20. dubna zápis, určeno oblečení a 4 přednostové, 8. května začalo cvičení, při kterém se velelo česky, zřízena městská strážnice a objednáno 50 ručnic. Pomoci Praze při povstání přes výzvu Křineckých se Rožďalovští nezúčastnili pro neúplnou přípravu, ale zásobovali ji prý aspoň střelivem.
Po porážce revoluce v Rakousku za Bachova absolutismu všechny národní gardy zrušeny, krátká doba svobody však zanechala v srdcích lidí vlastenecké cítění a snažení. Konaly se sbírky, např. na pomoc Srbům a Chorvatům, sbírka na postavení Národního divadla v roce 1851 vynesla 40 zlatých a 30 krejcarů. Začal se rozvíjet spolkový život. Založená Občanská jednota (řemeslníků) veřejně se scházela, odebírala noviny.
Když brzy zanikla, objevovaly se později jiné spolky, jako zpěvácký spolek Melantrich v roce 1863, jehož první besídka neměla úspěch, a tak se rozpadl. O devět let byl obnoven jako pěvěcko-divadelní spolek a v roce 1972 oslavil 100 let trvání. Jeho účet vykazuje velký počet vlasteneckých a pokrokových her, dokonce i opery V studni a Prodaná nevěsta.
V té době žádalo město o zřízení poštovní expedice, písemně a prostřednictvím delegace několikrát o zřízení okresního úřadu. Jednání se protahovala, uskutečnilo se jen povolení pošty, zpočátku na zámku, soudní okres však dostala Libáň. Rožďalovice přešly v roce 1850 od Mladé Boleslavi k okresu Jičín.
Rožďalovice měly špatné silniční spojení s okolními obcemi „jako málokteré město“ (městská kronika). Proto byly postupně stavěny silnice všemi směry: první na Žitovlice, pak k Mlýnci, ze Zámostí do Dymokur, později k Libáni „skrz úvoz pod kostelem“ (kaštany zde vysázeny v roce 1832), dále k Tuchomi a naposledy na Doubravany.
Válka prusko-rakouská v roce 1866 přivedla do města rakouské vojsko dvakrát, poprvé, když postupovalo vstříc pruské armádě k Hradci Králové, podruhé při ústupu. Koncem června zde byl polní lazaret. Přibylo také hodně obyvatel z okolí Turnova a Mnichova Hradiště, od Sobotky, Bousova a Libáně, kteří vezli s sebou vozy s prádlem, nábytkem, hnali stáda dobytka dále na jih. 30. června přijeli dva pruští husaři jako parlamentáři, byli vzati do zajetí.
Občané schovávali cennější věci a ve velkém počtu opouštěli město. Pruští vojáci táhli od hasinského dvora ke Křešicům, objevili se tu jen jednotlivě, teprve při návratu domů po uzavření míru s Rakouskem tu pobýval štáb I. brigády pomořanského pluku a menší útvary, byl zřízen polní lazaret, někteří zůstali až do 30. srpna. V Rožďalovicích a Zámostí bylo ubytováno 532 mužů, 168 koní, něco v Podolí a na Bučici. Nemocní zůstali až do konce září. Už v srpnu vypukla cholera, rozšířila se i do okolí. Celkem onemocnělo 120 lidí, 58 zemřelo.
Přestože Rožďalovice samy utrpěly rekvizicemi, podporovaly postižené na Mnichovohradišťsku, jak svědčí poděkování okresního tajemníka Václava Sedláčka z 18. září 1866. Děkoval za dva korce pšenice, 3 korce ječmene a hotovost 47 zlatých a 76 krejcarů (podrobné vylíčení těchto událostí je posledním vlastnoručním záznamem v kronice Jana Rektoryse).
Některé významné události z let 1857–1945
- 1857 – sčítání lidu, v Rožďalovicích 2087 obyvatel
- 1858 – začalo pěstování cukrovky
- 1865 – otevřena Záložna v Rožďalovicích
- 1867 – pošta ze zámku se přestěhovala do č.p. 249
- 1869 – otevřen nový hřbitov
- 1870 – vystavěn cukrovar nákladem 511.000 zlatých
- 1872 – založen pěvecko-divadelní spolek Melantrich
- 1875 – postaveny první svítilny na náměstí v počtu 5
- 1881 – zřízena dětská opatrovna v klášteře
- 1882 – dostaly Rožďalovice železniční spojení s Jičínem
- – zrušena továrna na sirky z r. 1875 (dnes Na vyhlídce)
- – založen hasičský sbor
- 1883 – slavnost na počest G. A. Lindnera
- – založena tělocvičná jednota Sokol
- 1896 – povoleno zřízení měšťanské školy
- 1897 – slavnostní otevření budovy měšťanské školy v Tyršově ulici
- 1903 – oslava dobytí Drinopole (Turecko), sbírka na sirotky z balkánské války
- – místo zašlých lip vysázeny na náměstí pajavce
- 1906 – přístavba radnice
- 1908–1911 – dlážděny chodníky na náměstí, ulice k dráze
- 1908 – postaven v Zámostí most přes Trnavu
- 1912 – osamostatnilo se Zámostí
- – nové osvětlení lampami (10 lamp na petrolejový plyn)
- – sbírka na raněné slovanské vojíny v balkánské válce
- 1914–1918 – 1. světová válka: zdražování potravin, nedostatek soli, kovových peněz
- – v dívčí škole vojenský lazaret, 60 ruských zajatců v cukrovaru, 16 srbských na polní práce
- – sbírky kovů, vlny, kaučuku, ostružiníku, jahodníku
- – rekvizice zvonů, válečné půjčky, nedostatky uhlí, paliva, nedostatek chleba, četné krádeže v polích i v bytech
- – váleční uprchlíci a zajatci se stále střídali na práci v cukrovaru a na polích
- – epidemie „španělské chřipky“ v každé rodině, četná úmrtí
- – od 10. do 27. října 1918 uzavřeny školy
- 28. říjen 1918 – telegram o prohlášení Československé republiky dostalo nejdříve nádraží ČSD, druhý den telegrafická zpráva z Prahy, ihned bubnováním seznámena veřejnost, vyvěšeny čsl. Prapory, odstraňovány pozůstatky po Rakousku.
- 29. říjen 1918 – odpoledne průvod s hudbou městem, vlastní oslava určena na neděli 3. listopadu, kdy uspořádán průvod s hudbou, před radnicí projev JUDr. Drbohlava z Libáně. Účastnili se občané z celého okolí, váleční zajatci pod svými prapory
- 1919 – 21. dubna zasazena Lípa Svobody před budovou obecné školy
- 1920 – 17. prosince stávkovali zemědělští dělníci zdejšího velkostatku, posílená zdejší četnická stanice, dne 21. prosince odpor dělníků zlomila a práce znovu nastoupena
- 1923 – sčítání lidu – Rožďalovice (bez Zámostí) 1507 obyvatel
- – 24. dubna pohřben společně mezi 42 legionáři popravenými za vzpouru na italské frontě, rožďalovický rodák Josef Hojsák na Olšanských hřbitovech, deska na rodném domě odhalena v roce 1925
- 1923 – 6. července odhalen pomník Mistra Jana Husa před budovou obecné školy (sochař František Bílek z Podhorního Újezda)
- 1924 – pokus o vloupání do poštovního úřadu – 1.čsl. příslušník z Schönwaldu na Frýdlantsku a 2 polští vyrušeni pí Annou Valešovou, která tu bydlela. Utekli a nastoupili na zastávce v Mlýnci. Pohotovostí zaměstnanců ČSD v Rožďalovicích byli zde zatčeni a dopraveni k soudu v Libáni.
- 1925 – dokončena elektrifikace města
- 1926 – od ledna obvodním lékařem MUDr. Václav Lekeš, v červnu založen místní odbor Čsl. červeného kříže
- – 6. června velká povodeň, proudy vod přes silnici k nádraží, na náměstí skoro až k radnici, dřevěný most v Obůrce stržen, převážení na vorech
- 1928 – Lindnerova oslava v měšťanské škole, odhalení pamětní desky, čestný název rožďalovických škol (obecné a měšťanské) Lindnerova podle výnosu min. školství a nár. osvěty z 30. 3. 1928
- 1929 – tragická smrt učitele a básníka Joži Zindra (v Rožďalovicích působil v r. 1926 – 1927), v rozrušení se zastřelil na hrázi Bučického rybníka, pohřben byl v Mladějově
- – abnormální mrazy v lednu a únoru nad -30°C a v březnu ještě -25°C zničily ovocné stromy, téměř úplně vlašské ořechy, třešně, višně, švestky, slívy, ostatní peckoviny a vinnou révu
- 1930 – v průčelí radnice odhalena deska k 350. výročí smrti Jiřího Melantricha Rožďalovského z Aventina
- 1933 – odhalen památník padlých z první světové války v parku u obecné školy
- – k 40. výročí TJ Sokol vydán památník, konala se slavnostní valná hromada
Nástupem Adolfa Hitlera k moci v Německu dostaly události ve světě rychlý spád. Jeho útoky proti Československu skončily okupací v roce 1939. Zápisy o tomto období v kronice rořďalovské chybějí, zůstávají tedy jen vzpomínky starší generace. Sám jsem v tu dobu žil v jiném kraji, nemohu proto pokračovat ve vypsání rožďalovické minulosti. Něco z toho je zachyceno ve sborníčku Rožďalovice, který vyšel v roce 1947.
Ještě bych chtěl poznamenat, že období výstavby socialismu v Rožďalovicích po druhé světové válce bude postupně vylíčeno podle jednotlivých úseků hospodářského, společenského a kulturního života v obci na stránkách tohoto časopisu. Tím jsem svou práci o minulosti Rožďalovic skončil. Nešlo mi o to, abych podrobně vypsal všechno, co se dá o městě zjistit, jako spíše o to, v jakých souvislostech probíhal život obyvatel města.
Jaromír Sládek
(Rožďalovicko, č. 68, říjen 1983, s. 6; č. 69, listopad 1983, s. 7–8; č. 71, duben 1984, s. 7–8; č. 73, srpen 1984, s. 5–8)
